JAN AMOS KOMENSKÝ napsáno L.P. 1623

(Úprava v jazyce 21.století Lukáš Makovička pro nakladatelství Práh)

Spory a hádky.

A když zase vyjdeme na náměstí Učených, vidíme mezi nimi hádky, spory, rvačky, a shon. Jen málokdy se tu našel někdo, kdo by neměl s druhým nějaké tahanice, hádali se nejen mladí (což by se dalo přičíst zbrklosti a nezkušenosti nedospělého věku), ale uráželi se navzájem i starci. Čím se kdo považoval za učenějšího, nebo čím více jiných si to o něm myslelo, tím více začínal svárů, vrhal se na ostatní, šermoval s nimi, sekal, házel a střílel na ně – hrůza šla už jen z toho pohledu – a tak si budoval svou pověst. „Ale co to má pro milého Boha znamenat?“ zděsil jsem se. „Já jsem si myslel a i vy jste mi to tak slibovali, že toto je nejpokojnější stav ze všech! Já tu ale vidím tolik sváru a sporů!“ Tlumočník mi odpověděl: „Synu, ty tomu vůbec nerozumíš, oni se tu jen ostří.“ „Cože si ostří?“ řekl jsem. „Vždyť já tu vidím rány a krev, i hněv a vražednou nenávist jedněch k druhým. Nic podobného jsem neviděl ani ve stavu řemeslníků.“ „Nepochybně,“ odvětil mi, „vždyť zaměstnání tamtěch jsou řemeslná a otrocká, tito jsou však svobodní. A proto co se nedovoluje tamtěm a netrpí se to u nich, tito mají plnou svobodu dělat.“ „Ale jak se něco takového může nazývat řádem?“ divil jsem se, „to mi opravdu nejde na rozum.“